Vliv sportu na organismus

Se sportem se setkáváme nejen u zdravých jedinců, ale využívá se a v budoucnosti bude stále více, i ve všech formách prevence chorob a také jako součást komplexní terapie. Proto je nutné vycházet z obecného působení tělovýchovných aktivit a poté je konfrontovat se stupněm výkonnosti a aktivního zdraví či nemoci.

Začleněním sportu do terapie výrazně posílíme celkový stav organismu, podpoříme léčbu a ovlivníme zejména mentální oblast. Přitom je nutné zajistit pravidelné kontroly tepové frekvence jako ukazatele stavu oběhového systému, ale i reakce a adaptace. Palpační metodu nahrazují automatické registrace - metodika sportesteru.

Dále je třeba sledovat hmotnost a všechny subjektivní potíže. Kromě vlastní sportovní aktivity je třeba zařazovat i kompenzační cvičení, která by měla zaujímat 30-50 % času vlastního sportovního výkonu. Vedle sportovní činnosti a kompenzačních cviků je třeba důsledně provádět i regeneraci.

Nejčastějšími sportovními aktivitami jsou běhy a chůze.

Chůze v tempu 3 km/hod nemá výrazný metabolický efekt a její účinek, zejména u starších pacientů, je hlavně v psychickém ovlivnění a v pozvolné stimulaci svalstva udržujícího vertikální polohu těla. Má tedy význam zejména u starších jedinců, jako faktor snižující riziko osteoporotických změn, ovlivňující funkci orgánů dolní poloviny těla a stimulující oběhový a respirační systém.

Rychlejší chůze v tempu 6 km/hod má již širší, univerzální uplatnění. Je součástí terapie po srdečních příhodách a v rámci primární prevence by měl každý dospělý jedinec denně urazit touto lokomocí nejméně 5 km a tak alespoň částečně kompenzovat pohybový nedostatek v běžném životě.

Běhy mají krátké, střední, dlouhé a zvláště dlouhé distance. U první skupiny běhu do 400 m se jedná o anaerobní činnost působící na rychlost, rychlostní vytrvalost a rychlostní sílu. U středních tratí 800-1500 m dochází k potencování rychlostní vytrvalosti na podkladě anaerobního metabolismu a též k rozvoji aerobní vytrvalosti. Běh do 10 km vytváří vytrvalost aerobního charakteru. Prostřednictvím ultradlouhého běhu nad 10 km se vyplavují a do metabolismu zapojují také energetické rezervy a výrazně se potencují regulační teplotní mechanismy i na minerálový a vodní metabolismus.

Všechny běžecké disciplíny vytvářejí adaptaci i na úrovni svalové buňky. Dochází k morfologické přestavbě organismu a snadnějšímu zvládnutí změn pH. Běhy ovlivňují neuromuskulární koordinaci, stimulují mediátorový přenos na neuromuskulární ploténce. Zvyšuje se svalová síla v zatěžovaných svalových skupinách i srdeční výkonnost.

Rizika, která vyjadřují kontraindikaci běhů, se týkají zejména dolní končetiny. Gravitační působení se projeví v otocích, cyanóze a v křečích. Nežádoucími účinky mohou být svalová oslabení s rizikem nezvládnutého pohybu.

Další negativní projevy se týkají úponových částí svalů a vazů. U krátkých tratí vede prudký pohyb většinou k postižení svalstva stehna a bérce, u dlouhých tratí spíše distální části končetiny. Stres-fraktury rovněž nejsou vzácností.

Předpokladem snížení těchto rizik je funkční stav kloubů a správný rozsah jejich hybnosti, která se ve sportu lokalizuje na prvním místě v hlezenních kloubech, teprve poté následuje kolenní a kyčelní kloub. Degenerativní procesy v kloubech, zejména kyčelním a kolenním, představují závažné omezení výběru běhů jako sportovní činnosti.

Kontraindikace běhů

1. vytrvalostní běhy:
   • onemocnění pohybového systému, zejména dolní končetiny
   • nadváha více než 20 %
   • postižení myokardu
   • kolísavá nebo stabilizovaná hypertenze
2. Rychlostní běhy mají stejné kontraindikace jako u vytrvalostních a navíc:
   • onemocnění koronárního řečiště
   • přetrénování

MUDr. František Jedlička