Tréninkový deník - týden 2.8.-8.8.2010

2010rok-10cyklus-4týden-Srpen

Návrat po běžecké dovolené

Je těžký. Alespoň u mě je to tak. Když dovolená, tak také na 120 %, uvolněná morálka, životní režim stejně jako stravovací návyky. Na pohodlí si člověk rychle zvykne a k tomu spousta grilovaných dobrot v pozdních hodinách a nějaký ten alkohol udělají své. I váha ukazuje nějaké to kilo navíc, které s sebou musím nosit. Proto první kilometry po dovolené, natož v intenzivnějším tempu, jsou pro mě muka. V životě jsem přišel na to, že bez práce nejsou koláče a že pečení holubi sami do huby nelítají, takže mi nezbude nic jiného, než opět přitvrdit na morálce, vrhnout se znovu do kolotoče a systematickou prací směřovat k vytčenému cíli :-)

Ti, co dovolené využívají k tomu, aby pořádně potrénovali, tento problém mít nebudou. My, co odpočíváme, se musíme nejdříve přemluvit k pohybu a až potom začít opět znovu tvrdě trénovat.

První týden trénuji ve stylu lehce hravě (ono to stejně jinak nejde). Pro lenivé tělo je problém se třeba jen zohnout k zavázaní tkaniček. Mám ještě týden dovolené a stále ještě dost času se snažím trávit společně s holkami. Proto také čas tréninku tomu přizpůsobuji, ale už se snažím naskočit do pravidelnosti a pokusit se rovněž o nějaký rychlejší běh.

Kdyby to šlo, bylo by pro mě dobré, abych na konci týdne absolvoval nějaký závod a porovnal se s ostatními. Pomůže mi to k nakopnutí. Dobrý výsledek psychicky podpoří a já se uvolním, že ten výpadek až tak razantní pokles výkonnosti nezpůsobil a že i ostatní jsou na tom stejně. Špatný výsledek mi pak prozradí, že je potřeba zase začít pořádně trénovat.

2009

Naskočil jsem do tréninkového kolotoče, a jak jsem psal výše, nebyla to žádná sláva. Rozlenošen jsem jen stěží přesouval tělo něčím, co se vzdáleně podobalo běhu. Měl jsem pocit, jako bych v životě neběhal, ale s každým kilometrem to bylo lepší. V pátek jsme zabalili stan s dalšími nezbytnými fidlátky a hurá domů na tříkilometrový sobotní kros.

ZÁVOD: Rejkovická trojka 2009 – Kros – 3 km – Frenštát pod Radhoštěm

Profil tratě: 300 metrů rovina plus 100 metrů prudké stoupání, to vše po asfaltu, dále už jen hliněné lesní cesty. Po prudkém stoupání následovalo 200 metrů po rovině a znovu prudké 100metrové stoupání, po kterém následovalo dalších 100 metrů rovinky. Na konci rovinky hup do lesa a úzkou lesní pěšinou 500 metrů klesání. Do konce okruhu 200 metrů po rovině. Tento okruh se absolvoval 2krát.

Hodně závodně naladěn a vyburcován jsem se postavil na trať, abych uhájil neporazitelnost Radkem. Jako obvykle po startu jsem nenechal nic náhodě a začal diktovat tempo, abych své soupeře unavil a vbíhal na předních pozicích, nejlépe první, do seběhu. Což se mi podařilo, ale při odbočování do lesa jsem v tlačenici s Václavem (viz články dříve, v té době jsme se ještě tak dobře neznali) nedokázal odolat jeho loktům a vbíhal jsem jako druhý. Na kořenech a kamenech jsem si musel nechat větší odstup, abych dobře viděl. Seběhem si Václav vytvořil nepatrný, asi 20metrový náskok. V druhém kole ho dokázal udržet až na kopec a při seběhu mi nadělil další metry. Zezadu mě s 20metrovou ztrátou tlačil Radek, ale ve stoupání jsem přidal další metry náskoku, a tak jsem skončil druhý v čase 10:26.

Radek se individuálně vrhnul do práce lehce-hravě. Sobotní závod zaběhl třetí za 10:51. Za týden naběhal (20,6,10,14,13) 63 km.

2010-10-4 Srpen

Obdobně jako loni jsem se snažil naskočit do systematického tréninku, ale cítil jsem ještě větší lenost a ztuhlost. V sobotu jsem se postavil na 3kilometrový kros.

ZÁVOD: Rejkovická trojka 2010 – Kros – 3 km – Frenštát pod Radhoštěm

Profil tratě: 300 metrů rovina plus 100 metrů prudké stoupání, to vše po asfaltu, dále už jen hliněné lesní cesty. Po prudkém stoupání následovalo 200 metrů po rovině a znovu prudké 100metrové stoupání, po kterém následovalo dalších 100 metrů rovinky. Na konci rovinky hup do lesa a úzkou lesní pěšinou 500 metrů klesání. Do konce okruhu 200 metrů po rovině. Tento okruh se absolvoval 2krát.

Ráno jsem vykoukl z okna, za kterým pršelo, a tak jsem předpokládal bahenní kros. A byl to bahenní kros. Z deštěm promáčené lesní cesty rozježděné od lesní techniky vznikl doslova mýdlový povrch.

Při rozklusu mi připadaly kopce daleko prudší a delší než vloni. Měl jsem pocit, jako bych běžel s batohem, ale nijak mě to neznepokojovalo. Věděl jsem, že jsem o dovolené hřešil o hodně více než o rok dříve. Na start jsem se postavil oproti loňsku závodně naladěn jen z poloviny. Po mém boku stáli tři očekávání soupeři. Václav, Jakub (viz články dříve) a ještě jeden mladík, s nímž jsem běžel minule a nebyl vůbec špatný.

Po startu jsem zvolil stejnou taktiku. Načnout soupeře ve stoupání a do lesa vběhnout nejlépe první, ale uvědomoval jsem si, že Václav to jen tak nenechá (přece se už dost dobře známe a víme o svých silných a slabých stránkách).

Václav, jak jsem předpokládal, šel přede mě. Nemínil jsem si na tom mýdle zlámat nohy, a proto jsem se s ním ani nijak nepřetahoval. Za mnou Jakub, který uklouzl hned při skoku do lesa, ale bravurně to ustál. Očekával jsem, že půjde přede mě hned, jak se pěšina trochu rozšíří, a to se i stalo. O dalších 100 metrů později uklouzl podruhé (dokonce si rukama sáhl na zem), ale znovu se bravurně vymrštil a pokračoval za Václavem. S desetimetrovým náskokem společně vbíhali do druhého kola. Byl jsem smířen s třetím místem, ale znepokojovali mě dva mladíci nasáčkovaní za mnou.

Taktika byla jasná – nepustit je před seběhem před sebe a pak už to musím dolů nějak dodrtit. Zároveň se ve stoupání pokusit doběhnou Václava s Jakubem. Proto jsem v prvním stoupání už konečně začal závodit a obul se do toho. Na konci stoupání jsem však byl pořád lehce znepokojen, protože oba mladíci zůstávali v závěsu za mnou, jako bych je za sebou tahal na vozíku. Na následující rovince však začali ztrácet a já se před druhým stoupáním dostal na kontakt za Václava a Jakuba. Nebylo kde předbíhat, a musel jsem si tudíž počkat až do poloviny stoupání, kdy jsem byl za Jakubem a Václav začal odbíhat. V polovině stoupání se vytvořil prostor pro předběhnutí, což jsem využil, a pokračoval jsem s navyšováním co největšího náskoku. Při seběhu jsem se už nijak nešetřil a pustil to dolů. Kontroloval jsem si pozici a zjistil jsem, že mám dobrý náskok. Trochu jsem polevil, protože jsem věděl, že Václav běží z kopce s rezervou, a nemělo cenu běžet za ním a zlámat si nohy.

Opět jsem se ohlédl a náskok byl ještě větší. V duchu jsem si říkal „v pohodě“ a opatrně jsem poskakoval mezi kořeny a kamením. Při dalším ohlédnutí jsem ale byl překvapen, protože náskok se zmenšil, a tak jsem znovu zařadil šestý rychlostní stupeň a doběhl druhý v čase 10:32.

V cíli jsem se dozvěděl, že Jakub potřetí při seběhu spadl, ale tentokrát už udělal i kotoul, ze kterého vyskočil, aby pokračoval v závodě a stíhacím běhu za mnou. To je asi to, co já už mít nebudu – to „divoké mládí“, onu „mladickou dravost“, a tiše mu je závidím :-)

Radek má stále bolesti v tříslech, které mu nedovolí ani 5 rychlejších kroků :-/ Na otázku, jestli jezdí na kole nebo jestli něco dělá, mi odpověděl: „Jezdím na kole do práce (3 km), po doktorech a zjišťuji, kde je zakopaný pes bolesti třísel.“