když potřebuji povzbudit

Každý máme nějaké svoje důvody proč běháme, respektive proč jsme začali běhat (nebo proč bychom měli začít běhat). Někteří chtějí zhubnout, někteří chtějí zlepšit svoji fyzickou kondici, někteří se chtějí popasovat při závodech se soupeři, někteří ... těch důvodů může být celá řada, ale ať jsou vaše důvody jakékoliv ...

Ne všichni, kdo běhají, si uvědomují, že trénink má kromě své fyzické podoby ještě jednu další, nezřídka opomíjenou složku mentální. Přitom právě to, co se při tréninku a mimo něj odehrává v naší mysli, má na naši výkonnost mnohdy větší vliv, než kolik kilometrů naběháme nebo kolik kilogramů nazvedáme ...

Každý z nás je jiný, a proto neexistuje univerzální návod, jak překonat špatné časy, ty běžecké ani jiné. To, jak si povedeme v těžkých chvílích, bude pokaždé záviset na mnoha věcech, z nichž ne všechny budeme moci ovlivnit. Zranění, nemoc a podobné, často zdánlivě nepřekonatelné překážky s námi umí pořádně zatočit ...

Démon nejistoty není nikdy přesvědčivější, než když nemůžeme běhat delší dobu - kvůli zranění, narození dítěte nebo čemukoliv jinému, co nám z toho či onoho důvodu neumožňuje vyslyšet volání kilometrů, které pořád ještě máme uběhnout. Je opravdu hodně málo těch, koho okolnosti nikdy nepřinutí vysadit, a každý, kdo zažil ...

Těm, kteří se stali jeho vyznavači, toho běh v životě hodně dává (např. zdraví a radost ze života, abychom jmenovali alespoň něco). Nezasvěcenému by se proto mohlo zdát, že muži a ženy propadnuvší běžecké vášni jsou touto vášní naplněni bez přestání a že nikdy nepodlehnou pokušení zaklapnout ráno budík a před odchodem ...